Prvními obyvateli vrchu Zelená hora (536 m) se stali v letech před naším letopočtem Keltové. Na samém vrcholu nalézal se obětní kámen a do kruhu postavené oltáře a kameny k sezení. To vše dávno již zaniklo v době, kdy se na zdejší hoře bez žádných stavení, pro svůj lesem porostlý povrch zvané Zelená, usídlil poustevník jménem Břímota. (pověst praví, že sv. Vojtěch, když procházel zdejším krajem a přivedl sem z Říma mnichy, požehnal v dobách velkého sucha lidu žijícího pod horou, brzy na to začalo pršet a vrch se zazelenal /odtud Zelená hora/. I ve městě pod horou pomoklo, tudíž bylo nazváno Pomukem - po sloučení s Přesanicemi Nepomukem). Aug. Sedláček ve svých "Hradech a zámcích" praví, že vrcholky stromů zůstávají zelené i přes zimu a odtud název pochází. Břímota zbudoval zde dřevěný kostelíček Panny Marie.

(Ve století X.-XIII. patřila Zelená hora zřejmě k župě plzeňské, někdy také klatovské, ale určitých zpráv o ní máme až z dob husitských, kdy patřila klášteru nepomuckému).

Brzy na to vznikl pod horou cisterciácký klášter, jehož účelem bylo vymýtit stopy pohanství v tomto kraji. Zelená hora stala se majetkem onoho kláštera, který vystavěl na ni zřejmě nějakou strážní věž. První písemná zmínka o opevněném sídle na této hoře pochází z roku 1221, kdy dal král Přemysl Otakar I. list nepomuckému opatovi, aby zdejší lid nebyl obtěžován robotou při budování hradů Teslína, Práchně a Zelené Hory.

Mikuláš z Husi (1419) a Bohuslav ze Švamberka (1420-1425)

Roku 1419 přitáhl se svým vojskem k úpatí Zelené hory husitský hejtman Mikuláš z Husi se svým vojskem a Horu obsadil, je tak prvním doloženým majitelem ze šlechtického stavu. Roku 1420 byl klášter vypálen vojskem Žižkovým. Protože prý Bohuslav ze Švamberka prokázal mnoho platných služeb císaři Zikmundovi proti husitům, bylo mu dne 22. srpna 1420 zapsáno veškeré jmění vypáleného kláštera pomuckého včetně Zelené hory, která byla tak odňata vládě kněžské a dostala se do rukou světských.

Hynek Krušina ze Švamberka (1436-1454) s příbuznými

V letech 1425-1436 byla Zelená Hora v držení obce Klatovské, poté přešla jako dědictví po Bohuslavu ze Švamberka na jeho bratra - Hynka Krušinu ze Švamberka. Po jeho smrti držel Zelenou Horu nedlouhou dobu jeho syn Bohuslav.

Zdeněk ze Šternberka (1464?-4.12.1475), jeho synové (1475-1492) a další příbuzní (1492-1726)

Není přesně známo, kdy a proč přešla Zelená Hora do držení Zdeňka ze Šternberka. Roku 1464 jím zde byl vyzdvižen kostelík sv. Vojtěcha. Dne 28. listopadu 1465 konal se na zdejším hradě v Černém sálu sjezd katolických pánů a byla ustanovena Jednota zelenohorská. Jednotlivci se zavázali, že si budou po dobu pěti let pomáhat proti králi Jiřímu z Poděbrad (který pocházel z husitsky orientovaného panského rodu), u kterého upadli v nemilost a který chtěl být spravedlivým vládcem kališníků i katolíků. 14. dubna 1467 konal se na stejném místě druhý sjezd jednoty, na kterém byla slíbena pomoc císaři Fridrichovi proti králi Jiřímu z Poděbrad, jelikož papež zbavil jej titulu, majetku i práv. Zdeněk ze Šternberka byl - jakožto předák Jednoty zelenohorské - 20. dubna 1467 potvrzen papežem Pavlem II. za vůdce katolíků proti králi. Katolická opozice zvolila r. 1469 českým králem Matyáše I. Korvína, uherského krále. Jiří z Poděbrad zemřel roku 1471 a o čtyři roky později i Zdeněk ze Šternberka. Synové Zdeňka ze Šternberka (Jaroslav, Zdeslav, Jan a Jiří) drželi pak hrad společně až do roku 1479, kdy jim byli navráceny dříve odňaté statky. Zelená Hora připadla nejstaršímu synovi - Jaroslavovi, který ji vlastnil do své smrti roku 1492.

Následovala více než dvě století dlouhá vláda pánů ze Šternberka, přerušovaná vždy jen na dobu několika let, například Zdeňkem Lvem z Rožmitálu (Zelenou Horu vlastnil v letech 1528 až zřejmě 1536). Zdeněk Lev z Rožmitálu brzy prohýřil veškerý majetek a proto mu byl roku 1536 zabaven českým králem veškerý majetek.

A tak se Zelená Hora opět vrátila do držení Šternberků, když ji vykoupil od královské komory synovec Albrechta ze Šternberka Adam (vlastnil ji od 28. září 1536 do 6.února 1560). Dne 4. února 1558 dal císař Ferdinand I. vložit do zemských desek Adamo dědičné právo na Zelenou Horu.

Roku 1665 obdržel Zelenou Horu Václav Vojtěch ze Šternberka. Za jeho vlády byl zřejmě v letech 1670 až 1688 zdejší hrad přestavěn na raně barokní zámek. Václav Vojtěch ze Šternberka zemřel 23. ledna 1708. Jelikož neměl žádných dosud žijících dětí, zdědil po něm Zelenou Horu jeho strýc - Leopold ze Šternberka, který prodal r. 1726 panství Adolfu Bernardovi, hraběti z Martinic.

Martinicové (1726-1784)

Adolf Bernard z Martinic byl úspěšným politikem a vlivným mužem. Záhy připojil k Zelené Hoře plánické panství, které zdědil po svém otci. Po jeho smrti dne 27. července 1735 přechází Zelená Hora na jeho dceru Marii Dominiku z Martinic. V Černém sálu nalézal se její obraz, na kterém byla vymalována v černých jeptišských šatech. Traduje se o ní pověst, že o půlnoci z obrazu vystupovala, bloudila po zámeckých chodbách a naříkala pro svého syna, kterého porodila místnímu myslivci. Otec však nepřál jejich lásce a dítě nechal zazdít za krbem knihovny. Myslivec se brzy na to zastřelil. Marie Dominika tyto události psychicky neunesla a vstoupila do kláštera sv. Anny ve Vídni a odtud vládla panství až do své smrti v roce 1784. Za vlády Marie Dominiky byla na zelenohorském panství provedena pozemková reforma, tzv. raabisování. Marie Dominika odkázala v poslední vůli celé panství říšskému kancléři Františku Gundakarovi, a to pro jeho nezletilého syna Jeronýma.

Colloredo - Mansfeldové (1784-1852)

Tito první příslušníci cizí šlechty (původem z Itálie) na zámku se stali nejhoršími a nejkrutějšími majiteli zdejšího panství. Neměli žádný vztah k české zemi, ke zdejšímu lidu, jeho zvykům a tradicím. Nejtvrdší robota znásobená zavedením prací v železných hutích, vypálených za třicetileté války byla tou pověstnou "třešničkou" na dortu v opačném smyslu slova. Hrabě František Gundakar se pyšnil řádem Zlatého rouna - znakem feudální špičky, udělovaného jen za významné činy (spolu s dřívějšími majiteli panství - Václavem Vojtěchem ze Šternberka a Adolfem Bernardem z Martinic). Po jeho smrti roku 1807 přešla Zelená Hora z vůle jeptišky Marie Dominiky z Martinic do rukou jeho druhorozeného syna - hraběte Jeronýma. Tento udatný generál se v ničem nelišil od svého otce a tak útisk selského lidu pokračoval dále. Za jeho vlády nalezl důchodní Kovář na zámku Rukopis zelenohorský. Jeroným zemřel roku 1822 a panství přešlo na jeho syna - knížete Františka de Paulu. Stejně jako jeho předci pobýval i on na Zelené Hoře převážně jen v období honů. Po jeho smrti panství r. 1852 přešlo věnem (po svatbě s knížetem Vincencem Karlem z Auerspergu) na jeho jediného potomka - kněžnu Vilemínu.

Vilemína narozdíl od svých předků byla dámou nevšedně šlechetnou a laskavou, milovala svůj lid. Ač se knihovní majitelkou panství stala až nyní, ve skutečnosti hospodařila na Zelené Hoře již za života otce. Po smrti manžela v roce 1867 si zvolila Zelenou Horu za své hlavní letní sídlo a proto v letech 1868-70 a 1886-88 dostal zámek přibližně dnešní podobu Vilemína zemřela ve Vídni 19. prosince 1898.

Vilemína Zelenou Horu odkázala svému synovi - Engelbertu Ferdinandovi. Ten zde r. 1902 hostil později zavražděného následníka rakouského trůnu - Ferdinanda d´Este a r. 1904 amerického milionáře Gordona Benneta, přičemž se zde uskutečnily slavné bennetovské hony, při nichž v důsledku sázky padlo za oběť během pár dnů nad 20.000 koroptví. Roku 1911 byl zámek naposledy přestavován a to dosti necitelně. Byly v něm například zřízeny nové koupelny či přiveden telefon.

Po vzniku Československa v roce 1918 byli šlechtě odebrány její tituly i privilegia a navíc pozemková reforma z roku 1921 značně zmenšila rozlohu zelenohorského panství. Engelbert Ferdinand prodal dne 1. října 1931 Zelenou Horu manželům Plavcovým z Prahy, a to za 8.500.000 Kč, přičemž si s sebou odvezl mnohé ze zámeckých předmětů neznámo kam.

Manželé Karel a Marie Plavcovi (1931-1938) a Karel Blažek (1938)

Zelená Hora se tedy vrátila po 147 letech zpátky do českých rukou. Plavec měl zájem na prodeji zelenohorské pošty, roku 1933 chtěl zrušit opatrovnu a ač měl Nepomuk zájem ji odkoupit, nabídnutá cena 80.000 Kč byla pro město neúnosná. Poté manželé Plavcovi prodali i Zelenou Horu, a to plzeňskému podnikateli a poslanci živnostenské strany Karlu Blažkovi. Ten však neuhradil státu převodní poplatky a zámek byl zkonfiskován.

1938-2001

Zámek se dostal do držení státu a nastalo 63 dlouhých let, při kterých zámek v podstatě jen chátral. Místo, kde se mnohdy rozhodovalo o budoucnosti českých zemí, kde byla pravděpodobně nalezena nejstarší česky psaná listina, zřízen nejstarší vodovod v Čechách, uložena Svatováclavská koruna a ve kterém přespávali ti nejvýznamnější císaři a císařovny začalo psát svou další kapitolu. Vše začalo dne 15.3.1939 vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, do zámeckých komnat se nastěhovali němečtí vojáci. Začala devastace zámku. Po skončení války byla uvalena "Národní správa" na velkostatek Zelená Hora a část cenností pak bylo rozvezeno památkáři do okolních zámků, kostelů či uloženo do depozitářů muzeí.

Poté bylo rozhodnuto, že se na Zelené Hoře usídlí vojenská posádka.V letech 1951 - 57 pak technické prapory, jimž může Zelená Hora vděčit leda za proslavení objektu v novodobé historii, a to díky zfilmovanému románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Po zrušení technického praporu pokračovala v devastaci zámku armáda.

VÍCE INFORMACÍ NALEZNETE ZDE